Spartan Race Praha – když se pokazí, co se zkazit dá

Znáte den, kdy máte od rána tzv. „červenou vlnu“? Po dlouhé době jsem na ni najela právě v termínu prvního městského Spartan Race v Praze. No co, stanou se i horší věci a když nejde o život...

Už pár dní před závodem jsem tušila, že to bude tvrdý zážitek. Ale úplně jinak, než „normální“ Spartan Race. Čas startu pro elitní vlny v 7 hod, 7:15 pro ženy, mi naháněl husí kůži už od chvíle, kdy jsem pochopila, že to není špatný vtip, ale snaha o zajištění startu pro maximální množství účastníků v jednom dni. Tento pro noční sovu vskutku vražedný čas startu, navíc v kombinaci s rovinatou Stromovkou a zpevněnými cestami (což je pravý opak toho, kde v závodech získávám), mě přivedl k tomu, že jsem den předem (prozřetelně) sepsala pro den závodu alibi. V cíli se hodilo.

I přes zajištěný nocleh v Praze vstávám v 5:20. Střídavá sprcha je zoufalý pokus o probuzení spícího těla. Ale nacpat do sebe aspoň trochu jídla? Skoro nemožné. Vyjíždíme hodně na čas – a na každém semaforu chytáme červenou. S nadsázkou říkám: „Tomu se říká červená vlna! Snad to nebude i při závodu.“ Zasmějeme se. Až poslední semafor před výstavištěm Holešovice jsme chytli první zelenou. Zajímavé, jak někdy události předznamenávají události následující…

Času je málo, rychlá registrace, rychle najít místo startu, převléknout... Zjišťuji, že závodní boty jsem zapomněla v autě. Prostě hlava se mi probouzí normálně až kolem 8., 9., dřív nefunguje. Proběhnutí k autu, cestou zjištění, že stejně terénní Inov Xtalon 8 asi potřeba nejsou, ale „silničky“ nemám. Pokusím se probudit kofeinovým nápojem, ale je to marný. Stojíme na startu a někdo se ptá na memory test. A opět se ukazuje škodolibost dnešního dne. Na svůj nabubřelý výrok si v průběhu závodu vzpomenu: „No, chyba na překážce nebo nestíhat čelo při běhu, to zamrzí - být nešikovná nebo pomalá, pro sebevědomí nic moc. Ale chybovat na memory testu? Zjistit při závodu, že mi nefunguje už ani hlava? To by byla rána,“ říkám stylem, jako by to bylo něco zhola nemožného.

Vybíháme. Tempo je svižné, aby ne, po pár stech metrech se jeho udržování ujímá Barbora Jíšová – skvělá atletka. Dřevěné zdi, dlouhé roviny, a memory test. Kód je složitější než jindy, mám skoro samá "kulatá a buclatá" písmena a čísla: 9D8BC4. Radši se ještě 2 x vracím, přeci jen - závity, částečně spící a navíc odkysličené rychlým během, pracují ztuha.

Další dlouhá běžecká pasáž a už se blížíme k posledním kilometrům, kde jsou nasekány překážky hezky jedna za druhou. Konec nudy!  Vysoká zeď - a kůly. Moje oblíbené, nikdy jsem na nich nechybovala. Bára, která běží stále vepředu, padá. Hlavou mi probleskne – to bych mohla jít do čela. A ouha, pýcha předchází pád. Nastupuji, krok, druhý – a třetí kůl se vyvrátí do strany, je pořádně vyviklaný, a já se poroučím na zem. Vidím, že padá i Péťa Veselá, takže jsme pořád v kontaktu, ale vnitřně mě to pěkně štve. Na všech je vidět, že nohy po 30 angličácích (dřep, klik, dřep, výskok - zkuste si jich 10 v kuse!) už nejdou jako předtím. Síť, Kladina, oštěp. Líznu balík slámy velmi těsně, chyběl cca 1-2 cm a odbíhám na dalších 30 „burpees“ (= angličák). 60 skoro za sebou, to už bolí. Ale jedeme dál. (Těch 30 za oštěp nemrzí tolik, jako za kůly, s těmi vždy tak na 60% počítám, je to prostě loterie. I když trefíte, není žádná jistota, že oštěp zůstane zapíchnutý, a to je podmínka úspěšného pokusu.) Dřevěné zdi a horolezecký traverz. Je obrovská fronta, dlouho čekám, než se přede mnou uvolní některá z cest, to jsem ještě nezažila. Nervozita se zvyšuje… Běhám tam a zpět, ale volno prostě není. Konečně! Ale slečna mě vrací: "Sem nechoďte, tady všichni padají." Aha, takže ještě další čekání (nebylo lepší jít rovnou na další angličáky??) Konečně! Nakonec jsem prošla celkem v pohodě, ale času jsem tam nechala hodně.

A pak nastal okamžik hanby. Memory test. Přibíhám a suverénně vysypu kód. Slečna na mě smutně koukne a zakroutí hlavou. Cože? Zopakuji. Prý ne. Zkusím přehodit první dvojici písmen, stále nic. Zoufale se ptám – a jak to teda je? 9B8BC4. Můj 9D8BC4 je těsně vedle. Prostě jsem se přehlídla, místo B jsem viděla D... Přiznám se, že velmi odevzdaně odcházím do burpee zóny a s velkou nechutí na betonových dlaždicích dávám dalších 30. Zkouším se motivovat, že nejlepší trénink je závod. Ale moc mi to nepomáhá. Vůbec netuším, kolik holek je přede mnou, ale 90 angličáků je cca 7 min, + dokonale tuhé nohy, unavené ruce... To na téhle rychlé trati nejde doběhnout. A to ruce budu potřebovat na dalším ručkování, laně a hlavně posledním monkey baru (spartan rigu) - kombinace podélné hrazdy s návazností kruhů.

Běžím dál, vidím nějakou holčinu před sebou, zkouším najít zbytky bojovnosti. Plazení pod ostnáčem, to je moje silná stránka :), jednu předplazím. Vodní příkop, lano, jednu „předlezu“. Pneumatika, vše ok. A poslední „ručkovadlo“. Vidím další holčinu, jak skáče trestné angličáky, protože z něj spadla. Pokud to dám, mohla bych jít před ní. Zkouším se soustředit jen na sebe – tyč, ok, kruh, ok, další – je strašně daleko! Snažím se rozhoupat, poprvé málo, nedosáhnu. Podruhé – těsně, ale mám ho! Pak už využívám švihu a celkem v pohodě dojedu až ke zvonečku. Poslední přeskok ohně a jsem v cíli.

Nakonec z toho ještě bylo těsné 3. místo. A jak se mi městský Spartan Race líbil? Beru to jako vstupní závod pro masu lidí, kteří si to chtěli zkusit. Na takto rychlé trati se prostě nesmí chybovat. Velká gratulace Petře Veselé, která se dokázala soustředit, na rozdíl ode mě se nevymlouvala na moc brzký start a prošla trať jen s jednou penalizací, stejně jako nechybujícímu Jakubovi Haviarikovi v kategorii mužů. A já osobně se těším, až nás Spartan Race zase zavede do lesů, hor, kopců. Tam, kde je jeho „přirozené prostředí“, tam, kde mě hned poprvé chytil a už nepustil. A doufám, že červenou vlnu, která naštěstí těsně před cílem aspoň trochu polevila (jako na těch semaforech), jsem snad vyčerpala.

A pro ty, kteří Spartan Race nikdy nešli, a absolutně nevidí důvod, proč to zkoušet i po této zkušenosti. Heslo tohoto závodu je: "Pochopíš až v cíli." A za sebe mohu říct, že to je pravda. A asi nejen za sebe. Podobných bláznů v sobotu na trati bylo kolem 7 500. A to už asi není náhoda?