Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Report z MS ve Spartan Race - aneb dvakrát do téže řeky nevstoupíš?

6. 10. 2016 12:56:32
Aspoň tak se to říká. Ale proč se o to nepokusit, když loni její vody byly tak příjemné? Také se říká, že vyhrát něco poprvé je daleko jednodušší, než prvenství obhájit. Zpětně musím uznat, že obojí je pravda.

Svůj pokus o vstup do stejné, vítězné řeky jsem započala už pár dnů před závodem. Stejná příprava poslední týden, stejné jídlo, stejný trénink, stejné místo na bydlení. Ale když jsem ve středu dorazila do místa závodu, rozdíl se nedal ignorovat, i když jsem se snažila. Každý, koho jsem potkala, se ptal, jestli jedu vyhrát. Dobrá otázka... Ale na klidu vám opravdu nepřidá a tak úměrně počtu jejího položení se zvyšovala i má nervozita. Navíc - jako bych si ji nekladla už pár měsíců sama...

Den před závodem došlo k první chybě. Na společné večeři nebylo tiramisu! (kdo si pamatuje loňský report, ví, o čem mluvím) Základ loňského úspěchu! Chabou náhradou byl perník - sice nijak špatný, ale u šlehačky si bohužel někdo spletl cukr se solí. Můj sen o obhajobě dostal trhlinu.

Den závodu

Jdeme na start. Letos skáču přes úvodní zeď při vyvolávání favoritů jako poslední a všichni přemýšlí, jestli to loni byla náhoda, nebo výsledek dokážu zopakovat. Po těch letech, co sama se sebou žiju, už trochu vím, co od sebe čekat, ale zase to netuším u ostatních favoritek. Např. Lindsey Webster letos vyhrála snad vše, kde se postavila na start. Nervozita z předchozích dnů ale na startovní čáře přeci jen mírně opadla, aspoň do té míry, že mi už necvakají zuby.

Startujeme. Celkem pohodové tempo v uličkách Squaw Valley a první překážky, přes které jdu překvapivě první. Pak vodní příkopy - nečekaně hluboké a při jednom výlezu se mi smeknou nohy a zajedu pod vodu i rukou. Drobnost, ale jak poznám, vymstí se. Pak krásná zvlněná trialová pasáž a v čele se usazuje podle referencí výborná běžkyně Faye Stenning, pak já a Lindsey Webster. Zatím ok. Nabíháme do prvního stoupání, kde máme nabrat přes 400 výškových metrů a pohoda končí. Jednak mě hrozně bolí žaludek pod ledovým obkladem, vzniklým z mokrého trika, ale celkově je to bída - nohy jsou slabé a nedýchá se mi dobře. Navíc ve stinných pasážích je pod nulou, jsem ztuhlá zimou a nedokážu se zahřát ani ve dvoukilometrovém stoupání. Postupně mi utíká Faye, pak se jí vydá stíhat Lindsay a ještě jedna závodnice (Myriam Guillot-Boisset, která, jak jsem se později dozvěděla, je světovou špičkou v adventure i X-terra závodech, ale byl to teprve její druhý překážkový závod - a bylo to vidět. Běžecky na tom byla nejlíp, ale nakonec cca 300 angličáků ji odsunulo na stále skvělé 8. místo.) Je zajímavé, že v té chvíli mi to vůbec nevadilo a nijak mě to nestresovalo. Problémy jsou jinde - zima a břicho... Tak mi jen projede hlavou: „Vidíš, nevyhraješ. A vlastně se nic neděje...“ Ale v koutku duše tajně doufám, že tahle mizerie se přeci musí zlomit. Nemusí.

Na vrcholu nás čeká první penalizovaná překážka – multirig. A já, stejně jako Faye a mnoho dalších, padáme. Suchá, jindy slabší levá ruka je v pohodě, ale namočená pravá tak zkřehla, že jsem prostě nebyla schopna udržet nic, natož hrazdu. To samé Faye, tak si dáme vedle sebe 30 angličáků. Ale ani ty nás nezahřejí. Čistě prochází jen Lindsay a Rose Wetzel. Pak je seběh opět do místa startu, kde předbíhám 2 závodnice na celkové 3. místo (díky za seběhy!) a průběžně točím rukama v marné snaze je zahřát - dole je další ručkovadlo – boxerské pytle. Nakonec byly lehčí, než jsem čekala, Myriam ale padá a tak pokračuji na druhém místě.

Následuje druhý okruh trati, kde první částí je výběh na nejvyšší místo trati. Nohy nejdou, hlava je otupělá, tělo jako z gumy, ale nikoliv skákací. Ve stoupání už dobíháme hodně mužů, kteří startovali 15 minut před námi, a občas mi někdo hlásí, že Lindsey je minutu, po pár metrech někdo další, že 3... Mě spíš zajímá, kdy mě doběhnou další závodnice zezadu. Ale ohlížet jsem si zakázala. Stejně to mé tempo neovlivní.

Kdyby aspoň ty kopce byly tak prudké, že by se daly jít! Jenže letos je to přesně ten nepříjemný sklon, kdy prostě musíte běžet - a to dnes fakt bolí. A navíc se mi nechce... Ale závod je ještě dlouhý a tak se posunuju vlastním tempem a doufám, že si na oštěpu nedám dalších 30 - což jsou cca 2 minuty. Pořadatel mě žene na 3. terč, neprotestuji. Namotám si lano pod nohy, zamotám se do něj, pak si ho přišlápnu... Ještě, že mi někdo říká – přehoď si ho! a já to náhodou vnímám. Dnes fakt není den „D“. Pak zjistím, že mám úplně křivý hrot. Napadne mě – proto mě sem poslali? Už i paranoia... Ale nemám dostatek síly to řešit. Hodím – nechápu jak, ale oštěp se zabodne. Jo! Aspoň něco. Ale Lindsey, stále ve vedení, také trefila. Prý podruhé v životě :) Následuje krásná pasáž vzhůru po bílých kamenech. Jo, loni jsem si stoupání jinak užívala! A tady jsem si při procházení trati bláhově myslela, že si to budu užívat taky! Teď mi něco leží na prsou a škrtí na krku, tak jsem se cítila v nejhorších astmatických obdobích. Ale dnes? Jasno, větrno, čistý vzduch, tak proč teď? Posouvám se trochu apaticky vzhůru a celkem se těším na překážky. Nebudu muset běžet... Napřed nová „traverz wall“, pak přenášení koule a tahání závaží. To by šlo. Otočka a další „hnízdo“ překážek – další nová – veliké áčko, nic těžkého. Pak tyrolský traverz, dlouhý ostnatý drát, kde si zcela zdarma přivodíme všichni slušnou motolici. V té chvíli slyším, jak někdo volá: „Udělejte místo pro Lindsey!“ Tak to není zas tak daleko? bleskne mi hlavou. Pak tzv. „ape hanger“ – po lanu nahoru a pak ručkování po lanovém žebříku. Dlouhá a těžší překážka, hlavně nechybovat... Ale protože cca na 10. km jsem se konečně (aspoň trošku) rozmrazila, tak ji celkem v pohodě a na jistotu dám (vedle sebe slyším komentátora, jak říká „Zuzana používá bezpečnější, ale také pomalejší techniku“. Jasně. Na angličáky nejdu!) Pak jsou dvoje břemena po sobě – kláda a pytle s pískem. Zde už vidím Lindsey a celkem se blížím. A vychutnávám, že nemusím běžet - asi se dám na dráhu nosiče. Aspoň dnes. A v hlavě si opakuji – tohle je závod na 24 km, ne na 10, ani 15...

Pak jdeme na plavání a to je nechutně dlouhé. Nechutně vzhledem k teplotě vody, vzduchu a rychlosti ledového větru, který se do nás opře po výlezu. Probíhá mi hlavou, kolik lidí zde loni skončilo na podchlazení a letos je přitom ještě hůř. Nebo mně hůř? Ale po výběhu z vody je Lindsey kousíček... Navíc se mi plavalo fakt hezky, teda jestli to vůbec jde s tou vestou a v botách.

Krátký seběh dolů, je mi zima, vítr dělá z oblečení ledový obklad, tak zase své tělo přesvědčuji: „Co je reakcí na rychlé ochlazení? Rychlé zahřátí! Tělíčko moje, teď začneš topit. Je ti teplo. Je ti horko. To dáš!“ Vzhledem k tomu, že od té doby si už na zimu nepamatuji, tak to asi zabralo :) Následuje vysoká zeď a najednou jsme s Lindsey vedle sebe. Pořadatel nám zakazuje na velké zdi použít stupy a obě dáme neúspěšný pokus o výskok. Já jen zhučím dolů, ale Lindsey po dopadnu začne křičet a vypadá fakt zle. Vyděsím se, jestli si nevykloubila koleno, někde v těch místech se drží. Vyhrát chci, to je jasný. Ale ne proto, že by se hlavní soupeřka zranila! Ptám se: „Are you OK?“ Kýve. Volám na pořadatele, že je možná zraněná, ale ten stojí asi 5 metrů opodál, jen kouká a ani se nehne... Opět se zeptám, jestli je ok, prý ano, tak dám další 2 neúspěšné pokusy o výskok, zmrzlé ruce neudrží hranu. Pak bezcitný pořadatel říká: „Sorry, I made a mistake. You can use red steps...“ Aha. Naposledy se tedy Lindsey, která už stojí na nohách, ptám, jestli je v pořádku, pak skáču nahoru, dolů a běžím.

Konečně seběh! Ze dne předtím vím, že nás čeká nádherná trialová pasáž a já si konečně, aspoň chvíli, závod užívám. Dobíhám další muže z elity a vzpomenu si na loňský rok, kdy mě překvapila nesmírná slušnost všech závodníků, uskakujících dlouho přede mnou a ještě volající dopředu na ostatní, a při průběhu mohutně povzbuzujících. Navíc letos už většinou jménem, a to sebekriticky přiznám, také potěší. Během pár stovek metrů náskok neskutečně narostl, navíc přede mnou je – ano, oblíbená „bucket brigade“! Tohle by už mohlo/mělo vyjít! Den předem jsem si byla pečlivě prostudovat, kolik kamení do něj naházet. Naplním pro jistotu lehce nad rysku, z loňska mám natrénováno... a vyrazím. To je paráda! Takový kyblíček :) 400 m nahoru to zkusím v jednom kuse a dolů to na třikrát seběhnu. V pohodě vyhodím kýbl na zeď, vyklopím a skoro s nostalgií vzpomínám na loňský rok a souboj s chlapskou váhou...

Poslední trail k cílové pasáži. Herkulova kladka (těžká, ale dala jsem), dunk wall – poslední koupel v závodě, aspoň přiběhneme do cíle čistí, zeď s lanem, přeběh přes laťový most, lano a poslední monkey bar. Letos ho zlehčili, prý loni nevypadalo dobře, když na kameře všichni těsně před cílem skákali angličáky. Prvních 10 kruhů si vyloženě užívám, stejně tak přesah na hrazdu, z hrazdy na lano, pak na další, které už má na nohy dřevěný disk. Jenže ouha. Rozhodčí na mě volá, že se držím moc nahoře – za červený popruh. Zbytečně zmatkovitě přesáhnu, abych náhodou něco neudělala špatně – a hup, jsem dole. Tohle zamrzí. Nebylo to těžké. Ale jdu na angličáky a vědoma si náskoku, který jsem viděla na bucket brigade si je vlastně skoro užívám. Jen s tou čistotou v cíli to nebude ono. Ale ta by krásy stejně moc nepřidala. Nakonec si radši přidám 2 cviky navíc, jistota je jistota...

Dobíhám do cíle, vlastně na to trápení v průběhu závodu dost v pohodě, a samozřejmě ohromně šťastná. Jediný problém je s dechem, skoro nemůžu mluvit a chvíli lapu po dechu – to by měl doktor na plicním radost. Pozátěžové asthma, tak nějak se tomu prý říká. Normální lidi tomu říkají tuberák. Tyto zvuky mě i druhý den mírní můj optimismus a myšlenky dát si v neděli i sprint. Což je asi rozumné, ale mě často nebaví být rozumná.

Pak ještě čekám v cíli na další holky v pořadí a jejich burpee-souboj se prostě nedá popsat. Tak jsem si přála, aby se těsně před cílem vzaly za ruce a proběhly nastejno – protože na druhém místě si zasloužily stát obě dvě.

A co závěrem? Že dvakrát do téže řeky skutečně nevstoupíš. I když se může zdát stejná, voda v ní plyne. Nebyl to lehký závod. Ne snad profilem nebo překážkami, ale zimou, větrem. A zřejmě to byl závod, kde o vítězství rozhodla hlava, ukočírování mysli, snaha o koncentraci na sebe samu a vědomí, že závod na 24 km končí prostě až po 24. km. A i když velkou část trati to vypadá beznadějně, celkový výsledek je součet všech minut na trati. Že by nějaká paralela s životem? :)

Moc děkuji za podporu všem, kteří mi fandili, díky za povzbudivé zprávy a následné sdílení vítězné euforie. Děkuji Michálkovým za možnost přípravy v South Lake Tahoe, Daňkovým za úžasné domácí prostředí, Spartan Pro teamu za letenky a Inovu za nejlepší botky :) A samozřejmě Liborovi, že ač na dálku, má chuť a sílu to se mnou prožívat, cvakat zuby trémou společně se mnou a v cíli skákat radostí.

Prý jsem první, kdo MS ve Spartan race vyhrál 2 x po sobě. Padla spousta otázek, jestli to zkusím i po třetí. Nevím... Do třetice všeho dobrého, nebo třikrát štěstí nepokoušej? Ale z dosavadního života mám jednu zkušenost – dlouhodobé plány jsou hezká věc, ale často jen proto, aby si s nimi osud hezky pohrál.

Tento víkend mě čeká úplně jiný "závod" na úplně jiném poli, kde „poběžím“ nejen za sebe. Pak budu vědět (o trošku) víc, kam se život bude ubírat. A je tolik cest, po kterých se dá jít... Tak sobě i vám přeju, ať jsme na nich spokojení, ať už povedou kamkoliv.

Autor: Zuzana Kocumová | čtvrtek 6.10.2016 12:56 | karma článku: 34.87 | přečteno: 3876x

Další články blogera

Zuzana Kocumová

Tak trochu krvavé kanadské zlato

Tento report píšu v letadle, hledám pozici, kdy mě tělo aspoň trochu nebolí a už teď se bojím vystupování. Snad to zvládnu sama a po svých. Kdo mi tak ublížil? Zvládla jsem to sama - a vlastně jsem na to skoro hrdá :)

17.10.2016 v 19:26 | Karma článku: 24.63 | Přečteno: 1250 | Diskuse

Zuzana Kocumová

Edinburghské ME ve Spartan race - trochu "uleželý" report

Skotsko. Krásná země, milí, usměvaví a nesmírně ochotní lidé, země (skoro) věčného deště. A taky dějiště letošního mistrovství Evropy ve Spartan race. Závodu, o kterém, pravda, píšu trošku s křížkem po funuse...

31.8.2016 v 16:26 | Karma článku: 17.04 | Přečteno: 788 | Diskuse

Zuzana Kocumová

Sky race - během až do nebe?

V neděli jsem se postavila na start prvního zahraničního Sky race. Sky asi proto, že při závodě stoupáte až do nebe. A ač je to při parametrech takového závodu zvláštní, zažila jsem pocity, jako bych v nebi skutečně byla.

14.7.2016 v 18:07 | Karma článku: 19.57 | Přečteno: 560 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Pavel Vildomec

"Jó to bývala Tour de France!"

Nemohu zapomenout na ty úžasné souboje Armstronga s Pantanim a později s Janem Ullrichem. To byla Tour, která cyklistické hobíky přikovala k obrazovce, že odskočit si do lednice se nemuselo vyplatit.

26.7.2017 v 15:15 | Karma článku: 26.20 | Přečteno: 1294 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Jmenoval se Igor

Věnoval jsem se během víkendu sledování sportovních výsledků. Nejvíce juniorskému ME v atletice, které hostilo italské Grosseto. O to víc mě zasáhla tragédie, k níž došlo v západočeském Lokti.

23.7.2017 v 18:55 | Karma článku: 19.57 | Přečteno: 696 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Trenér František Straka: Z Egypta do Egypta

Kdo sleduje kariéru bouřliváka Franze (Straky), bezpochyby ví, že naposledy trénoval tým egyptské Premier League Ismaily SC. Ten se nachází v Ismailíji na západním břehu Suezského kanálu.

22.7.2017 v 20:20 | Karma článku: 9.27 | Přečteno: 451 | Diskuse

Dana Emingerová

"Olympiáda" neolympijských sportů začala a tentokrát kousek od našich hranic

Světové hry jsou nejvýznamnější mezinárodní soutěží v neolympijských sportech, kde můžete vidět nejen nejlepší borce ve známých disciplínách leta usilujících o zařazení na olympiádu, ale i představitele méně známých sportů.

21.7.2017 v 10:33 | Karma článku: 11.70 | Přečteno: 525 | Diskuse

Jiří Kvěš

Královna bez koruny

Máme novou světovou jedničku. Vůbec nechci polemizovat o tom, jestli zaslouženě, Karolína ve sledovaném období uhrála nejvíc bodů a tím to hasne. Ale znamená to, že je opravdu ze všech nejlepší? Či dokonce královnou?

20.7.2017 v 19:26 | Karma článku: 23.01 | Přečteno: 2288 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1516

Kdysi dávno jsem byla v lyžařské reprezentaci, ale sportem se stále bavím (a kupodivu po letech i částečně živím), nabíjím a odreagovávám od druhé části života, politiky. Od mlada jsem měla přebytky energie, pro které je sport ideálním využitím, zároveň ale i neodbytný pocit, že sport sám o sobě mi vnitřní pocit naplnění nepřinese. Tak jsem se postupem času zapojila do politiky. V ní sice zažívám nesrovnatelně méně úspěchů, ale o to více frustrací. Přesto, jako věčný optimista, vidím prostor pro postupnou změnu věcí k lepšímu, a politiku jako oblast, kde za nezměrného úsilí prosadím asi tak setinu ze svých ideálů. A to mě, světe div se, stále ještě motivuje. A tak v ní spotřebovávám většinu energie, kterou nabírám všemožným pohybem a nebo pouhým bytím v přírodě.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.