Vděčnost, pocit, který vyšel z módy?

Slovo nedělního večera? Vděčnost. Někdy se to tak stane, den jako každý jiný, činnost podobná, "kulisy" stejné, ale něco sepne, a najednou přijde příliv. V neděli večer přišel. 

Po drobné rodinné oslavě tátových narozenin jsem se rozhodla doběhnout z Liberce do Jablonce přes Jizerky. Květnově aprílové počasí mělo mít k večeru slunečnou pauzu a omyté čerstvě vylíhnuté listy tak lákavě zářily svěží zelení a čerstvými kapkami... Vyběhla jsem na Harcovský hřeben - nad Jizerkami černý mrak s bílým sloupcem sněhové přeháňky, ostré šípy večerního slunce, neuvěřitelná viditelnost až na Krkonoše v temných mracích. Vzduch, který sám vtékal do plic, nikde nikdo, jen barvy, vítr, cesta a tělo, které jako by ztratilo většinu váhy. V té chvíli přišla vlna vděčnosti, za to, že jsem, že se mohu hýbat, že mám možnost být za pár minut z místa, kde bydlím, na tak nádherných místech, za to, že mám odkud - a od koho běžet (nebo i jít) a kam (a za kým), prostě čistá radost z pohybu, žití, bytí. Byla jsem ráda, že tam nikdo nebyl, možná by nepochopil ženskou, která letí po hřebeni a výská radostí. Nebo možná ano? Možná by to cítil stejně. A možná by se přidal.

Někdy mám pocit, že v dnešním světě taková „vděčnost za nic“ - a přitom za nejvíc, co v životě můžeme mít – chvíle, kdy nás nic akutně netíží a my „jen“ jsme, tady a teď - skoro vychází z módy. Jako by bylo proviněním radovat se, když je kolem tolik nespravedlnosti, lží, podvodů, utrpení. Jako bychom svou radostí z bytí zneuctívali utrpení jiných. Jako bychom ne-vděčností za to dobré, čeho se nám dostává, ulehčili jiným... A tak raději příliv věčnosti a čiré radosti raději udusíme v zárodku.

Někde jsem slyšela krásnou pravdu – kdyby každý člověk udělal šťastným jen jednoho člověka - sám sebe, nebude na světě nikdo nešťastný. A pokud uděláme šťastného ještě člověka po svém boku... Krásný bonus. Vůbec tímto nechci snižovat životní situaci lidí, kteří nemají štěstí jako já, nebo velká většina z vás, kteří tyto články čtete. Tato radost a vděčnost by nám rozhodně neměla bránit v tom, abychom se snažili změnit k lepšímu věci, které je v našich silách změnit. Ale budu ráda, pokud se z nadhledu podíváme na svůj život a přestaneme brát jako samozřejmost skoro vše, co je kolem nás. Kolik lidí prosí Boha o zázrak? Kolik zázraků každý den přehlížíme? 

Hra na vděčnost

Jednou jsem četla o „Hře na vděčnost“. Každý den, nejlépe hned ráno, si vyberte tři věci kolem vás, o kterých normálně ani nepřemýšlíte, a poděkujte jim za to, že vám ulehčují život. Už při prvním zamyšlení zjistíte, že žijeme v krásné době. Máte žízeň? Netrávíte kilometry na cestě k prameni, otočíte kohoutkem. Je vám zima? Nejdete na dřevo, nesháníte křesadlo, prostě zmáčknete tlačítko. Máte hlad? Prostě si jídlo koupíte. Atd., příkladů jsou tisíce.

Měli bychom "samozřejmosti" vnímat jako dary. S vděčností, pokorou a vědomím, že co máme teď, dnes, zítra mít nemusíme. Přestat žít podle hesla „Vážíme se vody, až když vyschne studna.“

Naprostá většina z nás máme každý den tolik důvodů být vděčni za to, co dostáváme, nebo prostě "jen" máme kolem sebe. Jen si to uvědomit, připustit. Někdy toto uvědomění přijde samo a musí ven. Věřte, že pak můžete být jednu běžnou neděli, se sluncem nad hlavou a prázdnými lesy kolem sebe, jen tak, z ničeho nic, skoro "opilí vděčností", až se vám z toho chce zpívat. Nebo i den poté napsat článek, a doufáte, že vám pár lidí napíše: "Rozumím, a mám to stejně. A znám ten pocit - je to krásná opilost."