Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zážitek nemusí být hezký, hlavně že je silný

18. 04. 2016 15:57:14
Souhlasíte? Ale zrovna včera jsem si (opět) uvědomila ještě jednu souvislost. Že právě ona síla zážitku sama o sobě jaksi způsobí, že po krátké době se nám zdá nejen silný, ale i hezký. Alespoň u mě to tak funguje.

Proč? Nevím. Možná kvůli velmi rychle nastupujícímu paměťovému optimismu. Nebo stejně rychlé pesimistické skleróze? Ale prostě funguje. Silné chvíle, které si zapamatujeme, nemusí být tak příjemné, jako sedánek v cukrárně s větrníkem a kapučínem. Jenže čím dál tím víc si uvědomuji, že aktuálně příjemný stav, který nás nestojí žádné úsilí, nepřispěje k následné dlouhodobé spokojenosti. A funguje to i naopak - chvilkově nepříjemné situace často vedou k dlouhodobému uspokojení. A proč o tom píšu právě dnes? Je to jednoduché. Mám velmi čerstvou vzpomínku. Vzpomínku, která díky paměťovému optimismu říká, že včerejší Ještěd Sky Race, horský závod na 25 km, byla jedna z nejlepších náplní soboty, speciálně když se z nebe spouštěl stálý déšť.

Když jsem Honzovi Dušánkovi, řediteli závodu, na začátku zimy kývla, že poběžím, nějak mi nedošla spousta věcí. Jednak že termín v půli dubna značí, že lyžař (kam se pořád ještě nejvíc počítám) nemá při troše štěstí skoro nic naběháno (a štěstí celkem přálo, takže sníh roztál cca 14 dnů před závodem). Za druhé, že je to fakt 25 km a převýšení 1 500 m. A „vertikální metry“, hlavně zjara, nebolí jen nahoru, ale i dolů. A za třetí, že když mě přihlásí, tak se nějak očekává, že poběžím, a to rychle.

Všechny tyto věci mi došly týden před závodem, když jsme se s kamarády dohodli na proběhnutí tratě. Ubíhalo to skvěle, velkou část tratě jsme propovídali (aneb proč chodit do hospody, když to samé můžete probrat za běhu) Jen jsme neměli zabrousit na to, kdo má co letos naběháno. Začala padat čísla jako 800, 1100 km... „Mně“ roztál sníh právě před týdnem, takže jsem měla celých 45. Ale to do startu (za týden...) doženu!

Nedohnala. Při testování trati nohy zvyklé na ladný lyžařský skluz, ale nikoliv na 3 hodiny nárazů, skoro odmítly poslušnost před posledním seběhem. Sice jsem se ctí dobelhala, ale zároveň jsem si vysloužila pár dnů na pouhé „odbolení“ omlácených kolen, a s tím trénink dohromady nešel.

Nastal den „D“. Předpověď hrozná – v době startu má začít pršet a přestat hodinu po doběhu. Takže k obavám: 1. dojde mi energie (sportovní terminologií tzv. „chcípnu), 2. odejdou mi nohy, 3. budu se nudit (ano, to je moje velká obava před každým startem dlouhého závodu) se přidala 4. - rozpustím se. Jenže co s tou zásobou energie z rýže, co jsem do sebe den předtím nacpala? Takže jde se na to, co taky s volnou deštivou sobotou.

10 min. před startem se spouští slejvák. Asi 2 min. do startu a trochu zmírňuje – vycházím tedy ze stanu, rozběhnutí nula. Ale proč, na 25 km se stihnu rozběhat, jakž takž běžet i chcípnout, takže bych jen poslední fázi urychlila. Vím, že získávat mohu v sebězích, otázkou je, jak dlouho to nohy vydrží.

Pětisethlavý dav se vydává na trať. Od startu nás omývá déšť, takže nepoznáme, jestli do očí stékají kapky potu, nebo jen vody, nahoře je krásná mlha, rozhledy žádné, a to je vlastně to, proč tyhle závody běhám. Hledám náhradní náplň, a tak se celou trať honíme s Kateřinou Matrasovou a hlavně Annou Strakovou (která má na svém kontě tituly jak z ME tak MS v běhu do vrchu) v rozmezí minuty. Ony dopředu nahoru, já dopředu skopce. Katka jasně nejlepší v kopcích, Anka v rychlých, technicky méně náročných pasážích po rovině i skopce, já v terénních pasážích skopce. Předbíháme se asi 10 x, pořadí jak na houpačce, ale možná i proto to baví, rozhledy nerozhledy. A hlavně pro ten pocit, že s nimi jsem vůbec neměla běžet! Vytrvalost z lyží mám, sílu snad taky, ale běh je něco jiného. To poznávám cca na 19 km, kdy po nejdelším a nejprudším seběhu už to fakt bolí. Zato Anka se prý právě rozeběhla...

Čeká nás poslední výstup a Anna se mi postupně ztrácí. Co bych dala za hole, které má! Katka mě dobíhá, přebíhá a já se snažím co nejméně ztratit. Ještě, že úplný konec stoupání je po kamenech, hodně terénu, kde hlavu zaměstná hledání trasy a jsem tady a teď, být to asfalt, tak to snad zabalím. Z vršku Ještědu je to už jen skopce. Snažím se zahnat myšlenky na minutý týden (přeci těch natrénovaných kilometrů navíc musí být znát!), Kateřinu předbíhám a konečně cíl!

Do cíle jsem stylově dosprintovala. Pár metrů poté už skoro nechodím a auto pod schody je téměř neřešitelný problém. A asi pár dnů budou...

Bylo to krásné. Silné, jako vždy, když jste sám se sebou, v přírodě, se svými pocity, kdy každý smysl vnímá tady a teď, bez jakýchkoliv prostředníků, bariér. Sport je někdy nesportovci nazývaný dobrovolným masochismem a sportovci masochisty. Ale kdo nezažil pocit střídání chvilkové nepohody a následné úlevy, ten to těžko pochopí. Často to přirovnávám k pocitu, když po mrazivém dni přijdete do chalupy s krbem, kde si její klid a pohodlí nikdy nemůžete užít naplno, pokud jste předtím neprožili chvíle zimy. Stejně tak i chleba s máslem může být tím nejlepším jídlem na světě, pokud jste předtím měli pár hodin pořádný hlad.

Je to o střídání, změně, kontrastech, které nám dávají schopnost naplno prožít každou chvíli, nerozpliznout se v šedivé zóně a vážit si pohody. Zkuste to. Ten pocit stojí za to. Ten pocit, že žijete, tady a teď.

Autor: Zuzana Kocumová | pondělí 18.4.2016 15:57 | karma článku: 24.76 | přečteno: 1265x


Další články blogera

Zuzana Kocumová

Tak trochu krvavé kanadské zlato

Tento report píšu v letadle, hledám pozici, kdy mě tělo aspoň trochu nebolí a už teď se bojím vystupování. Snad to zvládnu sama a po svých. Kdo mi tak ublížil? Zvládla jsem to sama - a vlastně jsem na to skoro hrdá :)

17.10.2016 v 19:26 | Karma článku: 24.79 | Přečteno: 1318 | Diskuse

Zuzana Kocumová

Report z MS ve Spartan Race - aneb dvakrát do téže řeky nevstoupíš?

Aspoň tak se to říká. Ale proč se o to nepokusit, když loni její vody byly tak příjemné? Také se říká, že vyhrát něco poprvé je daleko jednodušší, než prvenství obhájit. Zpětně musím uznat, že obojí je pravda.

6.10.2016 v 12:56 | Karma článku: 34.87 | Přečteno: 3916 | Diskuse

Zuzana Kocumová

Edinburghské ME ve Spartan race - trochu "uleželý" report

Skotsko. Krásná země, milí, usměvaví a nesmírně ochotní lidé, země (skoro) věčného deště. A taky dějiště letošního mistrovství Evropy ve Spartan race. Závodu, o kterém, pravda, píšu trošku s křížkem po funuse...

31.8.2016 v 16:26 | Karma článku: 17.04 | Přečteno: 817 | Diskuse

Zuzana Kocumová

Sky race - během až do nebe?

V neděli jsem se postavila na start prvního zahraničního Sky race. Sky asi proto, že při závodě stoupáte až do nebe. A ač je to při parametrech takového závodu zvláštní, zažila jsem pocity, jako bych v nebi skutečně byla.

14.7.2016 v 18:07 | Karma článku: 19.57 | Přečteno: 589 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Horst Anton Haslbauer

Ani na hřbitově nemusí být přehnaně smutno

Malá skupinka se sešla na sokolovském hřbitově. Předcházel tomu telefonát. Kamarád a bývalý fotbalový spoluhráč Wolfgang (ne Amadeus) mi volal ze svého nynějšího bydliště v německém Aschaffenburku.

15.9.2018 v 22:50 | Karma článku: 16.66 | Přečteno: 317 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Kouzelnice

Na mysli mám mladé, krásné a především hbité moderní gymnastky, které dokáží se svým náčiním bez nadsázky kouzlit. To člověk sedí u obrazovky, dnes spíš PC monitoru – a žasne. Ty dívky předvádějí neuvěřitelné kousky.

15.9.2018 v 9:35 | Karma článku: 10.92 | Přečteno: 428 | Diskuse

František Pektor

Malá velká Serena Williams

Po delší době tenis opět dostal jiný než sportovní rozměr a přesáhl i do životů normálních smrtelníků, kteří neviděli tenisovou raketu ani z vlaku. Ovšem je to ze správných důvodů?

12.9.2018 v 15:33 | Karma článku: 42.99 | Přečteno: 4062 | Diskuse

Ladislav Větvička

Od te doby, co musi hrat fotbalisti v hnusnych dresach, neuhrali nic

Včera mě to zase pleštilo do očisek. Doma televizu nemam, a tak když sem v Lidovce na vršku Leninky zahlidnul zapas Rusko - Česko 5:1, bylo mi divne, že se nehraje třeti třetina. Až pak mi kdosik řeknul, že to neni hokej.

11.9.2018 v 11:11 | Karma článku: 47.63 | Přečteno: 13419 | Diskuse

Josef Nožička

Skandální Serena - stačí obvinit rozhodčího ze sexismu a Amerika vám nadšeně tleská

Americká tenistka Serena Williamsová na 24. grandslamový titul nedosáhla. Ve finále US Open nestačila na Japonku Ósakaovou. Z kurtu přitom tentokrát odešla dvojnásobně poražená.

10.9.2018 v 11:20 | Karma článku: 48.03 | Přečteno: 12292 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1589

Kdysi dávno jsem byla v lyžařské reprezentaci, ale sportem se stále bavím (a kupodivu po letech i částečně živím), nabíjím a odreagovávám od druhé části života, politiky. Od mlada jsem měla přebytky energie, pro které je sport ideálním využitím, zároveň ale i neodbytný pocit, že sport sám o sobě mi vnitřní pocit naplnění nepřinese. Tak jsem se postupem času zapojila do politiky. V ní sice zažívám nesrovnatelně méně úspěchů, ale o to více frustrací. Přesto, jako věčný optimista, vidím prostor pro postupnou změnu věcí k lepšímu, a politiku jako oblast, kde za nezměrného úsilí prosadím asi tak setinu ze svých ideálů. A to mě, světe div se, stále ještě motivuje. A tak v ní spotřebovávám většinu energie, kterou nabírám všemožným pohybem a nebo pouhým bytím v přírodě.





Najdete na iDNES.cz