V sobotu 29. 5. jsem vyrazila na „svého“ prvního Predátora na Monínci. Tento závod byl zároveň vyhlášen jako nominační pro mistrovství Evropy v překážkových bězích (ME v OCR) s velmi zajímavou, i zahraniční konkurencí.
Zpětně hodnotím jako docela vtipný fakt, že jsem nakonec nominaci na ME vyhrála dobrým výkonem v zatloukání hřebíků a „laparoskopii“ :) K tomu se ale dostanu později.
Motivovaná hezkými promo videi jsem se těšila na krásné terénní cesty, zajímavé překážky, měla v sobě malou dušičku při vzpomínce na záběry obří skluzavky, kterými nás pořadatelé zásobovali už asi čtrnáct dnů, a trochu se bála, že budou chtít trhnout laťku v množství bahna nastavenou z předchozího Gladiátora.
Na Monínec jsme se vypravili nasát atmosféru den předem a hned po příjezdu jsme se dozvěděli, že kratší sobotní závod vyhrála Petra Veselá před Švédkou Siri Englund, která je hvězdou severské série závodů Toughest i mistryní světa právě v OCR (Obstacle Race = překážkový závod) z roku 2014. A že k mé velké radosti dorazila i Helena Erbenová, mnohonásobná vítězka závodů světového poháru v terénním triatlonu a má souputnice sportovní kariérou snad skoro od narození. Ne že bych ji neviděla ráda, ale znamenalo to, že závod rozhodně nebude procházka růžovým sadem. S Helčou jsme se střídavě porážely od doby, kdy jsme se naučily chodit a jezdit na lyžích, byly jsme společně v české reprezentaci v běhu na lyžích, byla jsem jí za svědka na svatbě a obě nás, světe div se, sportování stále baví. Ale hlavně - běhá nechutně rychle. Drobná, lehoučká, její styl běhu připomíná dobře nafouknutý balónek, lehce odskakující od země. Pokud jinde mám jakž takž jistotu, že když nepokazím překážky, tak v běhu (v kopcích a terénu) bych neměla mít problém, u Helčy bude naopak běh její nejsilnější „zbraň“. O Siri Englund se naopak nesly zvěsti, že jí zdejší kopce (na rozdíl od překážek, kde dala i závěrečnou vlnu a pro mě naprosto nereálný monkey bar) vůbec, ale vůbec nechutnaly.
Neděle
Vymotám se ze stanu - kdyby byly závody ve spaní, budu určitě pravidelně poslední. Na probuzení ledovou sprchu a až do startu řeším dilema, v čem běžet. Celé ráno chodím s jednou botou Inov x-talon bez hřebů, na druhé noze x-talony s hřeby. Ach ta možnost volby... Nevím. Prostě nevím. Ještě na start jdu v každé botě jiné. Nakonec sázím na rozchozené bez hřebů, Inov X-talon 212. Zdá se, že míň nasáknou při avizovaném plavání a jsem prostě konzerva. Už mě párktát podržely, včetně zlatého mistrovství světa.
Start
Vybíháme. Jako vždy, oproti běžeckým závodům, všichni hrozně pálí dopředu, včetně Petry Veselé a pár dalších holek. Skoro by to člověka strhlo, tak si opakuji: „Klíd. Je to minimálně 13 km, a tohle není moje tempo. A za chvíli uvidíš, že ani ostatních.“ A je to tak. Šikmá stěna - boty drží, vybrala jsem dobře. Už jsme vepředu jen kluky a Helčou. V té chvíli říká nepochopitelnou hlášku: „Neohlížej se na mě!“ (a nebylo to naposledy, kdy jsem to ten den slyšela :) )To mě celkem rozesměje. Fakt si jako myslí, že bych mohla rychleji?!? Asi soudí podle sebe, zděsím se.
Přichází první pytle. Chlapi hodí na záda 50 kg a očividně mizí jejich lehkost, nám pod 25 kg o něco méně. Překvapuje mě Helena, jak se svými cca 45 kg nemá s více než polovinou své váhy žádný problém. A to jsem si myslela, že jako „těžká váha“ budu mít aspoň v tomhle výhodu! (když už vážím skoro stejně bez pytle jako ona s…) Odhazujeme závaží a pokračujeme dál. Najednou před námi zůstalo vepředu tak max. deset „predátorů“. Taková to mohla být pohoda, kdyby vedle mě nebyl ten drobný rychlík…
Přichází stěna, kde Helča odbíhá rovnou na handicap, ani se nedivím. I já vyskakuji jen tak tak, a to mám asi 15 cm výškovou výhodu. Terénní vlny a další lezecká stěna, vršek prvního kopce. Kolmou stěnu, kde se nahoru dostanete jen pomocí dvou kolíků zasouvaných do děr, nedám, takže mířím na trestné kolo a Helča mi už na něm dýchá na záda. Držíme se pár km spolu, obě svorně netrefíme při střelbě prakem, další handicap. Pak mi lehce utíká, dobíhám ji na zatloukání hřebíku a netuším, že jsme na jednom z rozhodujících míst trati :) Zvládnu to celkem rychle, ale u Helči vidím a slyším, že má problém, hřebík se ohnul. Ženu pryč a čekám, kdy mě zase doběhne. V seběhu předbíhám Švéda Ludviga Werkmästera, což, přiznávám se, mě docela potěší :) Multi monkey bar, kombinaci hrazd, kruhů a lan, nedám, takže další trestné kolo, aneb běhám dobře, běhám rád… Druhé pytle opouštím, když Helena přibíhá. Běžecká pasáž, šplh, a další nádhera – rolling stones. Prudký výběh, no, možná spíš výlez, občas i po čtyřech, navíc po velkých kamenech. Zde má Helča jasně navrch, rychle se blíží. Na vršku jsme nastejno, a čeká nás to, nač jsem byla zvědavá , co se pod tím skrývá – laparoskopie. Dírou v prknu na ohnutý drát nabrat náramek. I přes odkrvený mozek a třesoucí se ruce to zvládám rychle a pádím pryč – a Helča se někde ztratila. V cíli se dozvídám, že první jí upadnul a musela "lovit" druhý. Prostě i dospělí si rádi hrají :)
Skluzavka
Běžíme dlouho s kopce a tak mi dojde, že se asi blížím k vodě a obří skluzavce. Už jen myšlenka na ní mi podlamuje nohy. A je tady. Fakt obrovská, větší, než na videu. Lezu po síti nahoru a vůbec nevím, jestli se mi chce. Teda vím. Nechce. Nahoře se mi stáhne žaludek, ještě, že vím, že jinudy cesta nevede a Helča je mi v patách. Zde možnost volby, na rozdíl od bot, není - a to je dobře. Spustím se na rukách co nejníž a jedu… Mám pocit, že mi nejen srdce, ale i ostatní orgány vyletí krkem. A křičím… A těsně nad vodou mi dojde, že jsem vykřičela všechen vzduch a nemám při dopadu do vody co vydechnout. Následkem je plný nos i dýchací cesty vody. Skvělý způsob, jak utopit sebe samu.
Následuje pasáž bahnem, další pytle, plavání. Boty hrozně brzdí, ale na utopení to není. Průběh potokem, poslední delší výběh, šplh a ručkování s kruhy v ruce. Premiéra, ale podařilo se mi nabrat rytmus a už si to začínám užívat. Tuším, že náskok mám slušný a na první místo by to mělo dát. Přede mnou ještě závěrečná megavlna, ale tu zkoušet nechci. Bojím se zranění (a oprávněně, Petra Veselá si pár minut poté zde udělá výron a penalizaci s pytlem sotva obkulhá) Tohle bez tréninku prostě nedám – výběh na dřevěnou konstrukci, skoro kolmou, nahoře dokonce převislou, vysokou cca 4m, je prostě moc. Dobrovolně beru pytel a užívám si poslední metry před cílem.
V cíli nás čeká skvělá atmosféra a potvrzení, že jsem skončila celkově 4. Přičítám to celotraťové honbě s Helenou a tomu, že chlapy přeci jen 50kg pytle dost zneschopnily. Helča dobíhá s cca 3 min ztrátou, Petra Veselá s necelými 18 minutami, Siri Englund 4. s 20 minutami. Že bych na to ME přeci jen jela? Jenže v Holandsku asi kopce nenajdu :(
Velká gratulace Michalovi Rainiakovi, který bral 2. zlato za 2 dny, stříbrnému Peterovi Žiškovi, který nechal den předtím mnoho sil na Spartanu v koutech, i nešťastnému Jirkovi Vacíkovi, který dlouho běžel vepředu a stříbro ztratil zcela vyčerpaný až na závěrečné vlně.
Nejen skoro profesionální sport
Před vyhlášením ještě čekáme na poslední závodníky a zažíváme emotivní chvilky. Drobný chlapík nedal vlnu, takže musí hodit pytel na záda, a naprosto vysílený míří na posledních 200 m do sjezdovky. Přichází k němu dva kamarádi, podpírají ho každý z jedné strany a za dramatické hudby se na podlamujících nohách blíží k cíli. Nejedno oko nezůstalo suché. Jako poslední se blíží osmička z týmu "Namakaný žabec". Chlapi jak hory, rozhodně ne běžecké postavy. Rozhodli se, že vlnu zdolají a všichni přihlížející i organizátoři akceptují, že si navzájem pomohou. Opět za dramatické hudby a hecování speakera stylem: „A máme tu posledního šampióna z Namakanýho žabce, pojďte ho podpořit!“ ukazují dokonalou spolupráci, když se společnými silami dostanou všichni nahoru. (Ok... Byl to Namakaný Žatec a nikoliv žabec. Ale jednak to tak nevyzní a jednak se mi ten žabec tak líbil, že jsem to prostě slyšela!) I o tom Predátor je. V elitních vlnách je to regulérní sport, ale většina závodníků si sem jde vyzkoušet spolupráci, zjistit nebo posunout své hranice, postavit se mnoha výzvám v jednom.
Konečné zhodnocení? Videa nelhala, byl to krásný zážitek, očekávání, naštěstí kromě bahna, byla naplněna. Trať byla příjemně běžecká a dá se říct „sportovní“, takže kdo chtěl mít v cíli tu pravou drsňáckou fotku, musel se v bahně vyválet dobrovolně a cíleně. Což jsem vítala - já do bahna rozhodně dobrovolně nelezu! Překážky větší a těžší, než na Spartanu, atmosféra velmi přátelská. Rozhodně to nebyl poslední závod.
Jediné, na co nedošlo, byl oběd, slíbený od Zdenka Strejce. Ale i to jsme posunuli o kus výš – dáme si ho v Liberci. Pokud vás v té souvislosti napadá, co zde bude dělat (a snad i Michal Dlouhý, další otec Predátora), tak spekulujte :)
