ME v ORC (překážkovém běhu) - když skepsi střídá radost

Některá vítězství očekáváte, ale jiná se narodí z nejistoty, obav a myšlenek typu: „Co já tady dělám, vždyť tohle vůbec není pro mě!“ Zajímavé je, že vašim obavám většina lidí kolem vás nevěří.

Přesně tohle byl stav mé mysli před ME v OCR (mistrovství Evropy v překážkových závodech), které se konalo v neděli v Holandsku. Skoro jsem nestihla zaslat přihlášku, protože jsem nad ilustračním videem do poslední chvíle seděla ve snaze vykoukat, jestli má cenu štrachat se tak daleko, když závod nejspíš ani nedokončím. Dokonce jsem si i vytáhla karty :) A když jsem zjistila, že se víc bojím toho, že mi řeknou „zůstaň doma“, tak jsem vyplněnou přihlášku odeslala (mimochodem - "řekly", ať jedu, že to bude dobré ;) ) I přes tuto předpověď trvající skeptickou náladu vůbec nepozvedli pořadatelé, když nám u registrace v Nijmegenu  hrdě oznámili, že „tohle není nějaký Spartan, aby to dokončil každý.“ Na otázku, kolik žen čekají v cíli, odpověděli, že snad tři. Loni prý stejný typ závodu na první pokus nedokončila ani jedna žena…

Den před startem

Nicméně závod začíná už před startem, jak fyzickou, tak psychickou přípravou. Den předem jsem prošla kousek 15 km dlouhé trati, překážky byly těžké, ale jako jednotlivé snad ne nereálné. A to přesto, že jen na startovní zeď jsem se škrábala snad půl minuty. A navíc – moc se mi chtělo dokázat, že Spartan není sranda pro děti :) Takže večer jsem se postupně přehodila z módu frustrace do módu mírného natěšení a docela velké zvědavosti. Prostě se půjdu bavit. Získat zkušenosti pro sebe i ostatní. Konec konců, nikdo mě nenutil tady být. Před spaním jsem si párkrát promítla, jak probíhám cílem závodu se šťastným výrazem a modrým náramkem na ruce. Ten znamená, že jste prošli úspěšně všechny překážky a jste v oficiálním pořadí ME. Ten obrázek se mi moc líbil :)

Den "D"

Startuje se po minutě ve vlnách po deseti závodnících, takže na startu jsem asi 70 - 80. žena a 220 - 230 celkově. Trochu se bojím o stav překážek. Hned první mi ale ukázala, že v závodě funguju prostě jinak, než v běžném režimu – seskakuji z ní skoro první. To mě uklidnilo. Následuje lano, bahnitá míle, kladina, další lana, "vlna", ale menší než na Predátorovi. Předbíhám hodně žen a už i nějaké muže. Poté „Flying Ragnar“ – skok na hrazdu – houpačku, kde po zhoupnutí musíte zazvonit. Bála jsem se, ale vyšlo napoprvé. Povzbuzení :) Pak ledová lázeň a po ní první dlouhá překážka s lany a žebříky, kde nasazuji rukavice  – fungují dobře a zvládám v pohodě. Pak nošení pytle (pro muže i ženy stejná váha) a šílená skluzavka, vysoká cca 12 m. Z toho mám stažený žaludek (a nejen ten) už asi týden. Je monstrózní – ale i tak mě cestou nahoru rozesměje nápis – "žádné selfí tyče". Ještě že jsem si ji s sebou tentokrát nevzala! Nahoře dostanu od pořadatele instrukce, ruce na prsa, zkřížit nohy, hlavu na prsa - dolů musím, tak nač váhat. Jedno vím jistě – parašutista ze mě nebude. Pak zase pytle, aby nám utahali ruce před další zajímavou překážkou – kombinace lan a sítí. Jdu ji v pohodě, předháním spousty mužů a opravdu si to užívám. Poté už mi diváci kolem trati průběžně hlásí, že jsem první žena. No, to není vzhledem k intervalovému startu vypovídající, ale hlavně - ještě mám náramek! Následuje skok z výšky do vody a plavání. Pak delší běh s pár dřevěnými stěnami. V běhu se snažím maximálně uvolňovat a vkládám si myšlenku, že i když zde v běhu nenaženu jako v kopcích, přesto na rozdíl od většiny šetřím hodně sil. Pak zajímavá překážka, kde s volnou hrazdou v ruce musíte přeskákat 5-10m bez pomoci nohou, zde poprvé dávám až na druhý pokus. Někdo tam nahoře mě má rád, protože kdyby přede mnou nešel jeden závodník, od kterého jsem okoukala, jak hrazdu držet, o náramek přijdu. Díky Bohu za něj! Pak další pasáž - v Holandsku našli aspoň 10m kopeček! Tak ho jdeme opakovaně :) Zase pytle, nechápu, že svalovci se stejnou zátěží běží pomaleji než já. Hlídám náskok a po zdolání strang wall se ve mně začíná usídlovat myšlenka, že bych mohla dokončit s náramkem. Po mnoha zajímavých, ale zvládnutelných překážkách mi pořádně dá zabrat Alpský traverz, kde musíme překonat přítok jezera, asi 30 – 40m, jen na nataženém laně nad vodou. Střídám techniky hlavou dolů i přítahy v lehu na laně a cítím, kde všude se druhý den vybarvím do modra. Tohle jsem čekala lehčí a únava se začíná projevovat. Po seskočení ale už myšlenky na první místo moc nejdou ukočírovat. Poslední překážky znám a myslím, že by to mělo jít! Pneumatiky, kde je musíme překlopit cca 16 x , plazení do kopce (už druhý v Holandsku!), XXL lano, kde zámek nohama neuděláte a kde sundávám rukavice, protože jednoznačně nepomáhají. Bez nich je dávám v pohodě. A poslední překážka. Bez tratě za mnou se skoro 50 překážkami by to asi taky byla celkem "pohoda". Jenže my za sebou máme skoro dvě  hodiny dřiny a ruce odmítají poslušnost. Vedle trati úžasně fandí Jirka Vacík a Martin Turek, díky za to! Jsem vyšťavená, ale lano, síť, kruhy a dřeváky (jako chyty na ručkování) samy o sobě nijak hrůzně nevypadají. Co by člověk za takové chyty dal na skále! Až za kruhy jsem to jakž takž dala, ale přijde mi, že dřeváky řežou do rukou a radši dám rukavice. Což byla chyba. Na 3. dřeváku mi to ujede a musím zpět na začátek. Zde už se tvoří obrovská fronta a já vidím další tři ženy na překážce. Ajaj. Lidi si skoro skáčou po hlavách, hned na začátku druhého pokusu mě málem srazí další závodník, když naskoči na lano, na kterém už visím. Ale musí to jít! Ani další ženy to nedaly napoprvé. Zase jsem úspěšně až za kruhy a chvíli odpočívám. V té chvíli doručkuje další žena vedle mě a má náramek. Kluci křičí – „Kašli na ni, dáš to!“ Odstřihuji vše kolem a je tam jen těch asi 8 „kroků rukama“, které mě dělí od cíle. A asi vítězství. Vím, že  musím jít jen za prsty, vím, že bude to bolet, ale jen chvíli. Tři, dva, jedna - podařilo se! Úžasný pocit úlevy a radosti a já si užívám už večer vizualizovaný obrázek průběhu cílem s náramkem na ruce. I ostatní holky napoprvé popadaly, asi to není zas tak snadné. Díky intervalovému startu nevím, ale tuším, že by to na titul mohlo vyjít.

A zhodnocení?

Překážky byly těžké, ale ne nemožné, jak jsem se obávala před startem – a hlavně před registrací. Prostě jako se na OCR sluší. Podle mého názory byly pro mužskou kategorii nastaveny naprosto adekvátně (někteří by si přáli i těžší), pro ženy to bylo na hraně. Ale dalo se. Ruce se mi třásly ještě půl hodiny po doběhu, ale jinak po MS ve Spartan race jsem byla vyčerpaná určitě víc. Na druhou stranu v USA by mohl uspět i téměř výhradně špičkový běžec, pokud by zvládnul extrémně těžká závaží. Závod ME OCR byl hlavně o překážkách a běh byl důležitou, ale ne zásadní dovedností. Šlo hlavně o celkovou šikovnost, koordinaci, silovou vytrvalost – a taky trochu hravost :) Takže závod předčil očekávání (pravda, nebyla vysoká). O organizaci raději mluvit nebudu. To množství lidí, kteří byli na startu a přípravě dávají hodně, by si podle mě zasloužilo  výrazně vyšší úroveň. Především je třeba doladění pravidel a zamezení frontám na překážkách, což hodně lidí demotivovalo od dalších pokusů. Pokud tento závod má ambice sportu olympijského, tak je to naprostá nutnost.

Úspěch Česko-Slovenských barev navíc podtrhnul prvním místem v mužích Michal Rajniak, což je úžasný výsledek. Jeho čas byl z říše snů. A mě těší, že neskutečné se stalo pravdou – celá naše posádka auta se vrací s náramky – včetně křehké Kristýny Hůrkové. Asi to není jen o objemu svalů :)

Titul bojovník/bojovnice závodu

Udělila bych ho jednoznačně polské závodnici  Malgorzatě Szaguře. První pokus pokazila 3 chyty před koncem a po dopadu na zem se rozbrečela. Se slzami v očích vrátila na začátek, vystála frontu, došla ke dřevákům – a opět spadla. Takto zde bojovala snad 2 hodiny. Poté už byla poslední závodnicí na trati, k překážce došli „smrtky s kosou“ – tzn. pořadatelé, kteří procházeli celou trať a koho došli, dolezli, ten skončil. Všichni, kdo byli v cíli a čekali na vyhlášení, stáli u překážky a totálně roztřesenou drobnou dívky povzbuzovali. A ona to, snad na 10. pokus, dala! V cíli se rozbrečela podruhé a nás u překážky bylo se slzami v očích mnohem víc. Už s úsměvem na rtech pokrčila rameny a řekla: „Nevím, proč jsem to nemohla dát před 2 hodinami :)“

Možná proto, že by to nebyl takový zážitek pro ni, ani pro ostatní. A o zážitky, city a emoce v životě přeci jde :)