Sky race - během až do nebe?

V neděli jsem se postavila na start prvního zahraničního Sky race. Sky asi proto, že při závodě stoupáte až do nebe. A ač je to při parametrech takového závodu zvláštní, zažila jsem pocity, jako bych v nebi skutečně byla.

Závod ve Švýcarském Lodrinu byl závěrem dovolené, z části trávené u moře a na zregenerování po náročných mořských radovánkách a plážových aktivitách zakončené v Dolomitech. Trochu jsem se bála, že zběsilé lítání po italských kopcích bude pro závod kontraproduktivní. Ale kdo se má v takovém samonabíjecím prostředí udržet? Takže jsem potlačila své znalosti o ideální přípravě a přesvědčila sebe samu, že u moře jsem tělo navykla na vedro a v horách na kopce. A síla přijde shůry :) A asi se podařilo – už v Dolomitech jsem chytla totální horskou euforii (Libor by mohl povídat…), která funguje stylem – vidíš horu? Musíš na ní! A za 3 dny naběhala přes 4 000 výškových metrů, nafotila fůru fotek, prolezla místní ferraty a okoupala okolní potoky i přehrady. A v závodě ji zúročila.

Lodrino – Lavartezzo je přeběh z jednoho údolí z výšky 200 m.n.m. do druhého, kde končíte v 500 m.n.m., přes hřeben, vysoký 2 250m.  Trochu komicky působila povinná výbava, když na den, kdy hlásili 30°C ve stínu, jsme museli mít termofólii proti prochladnutí a větrovku... Mobil jsem chápala. Velké dilema bylo, jestli jít s holemi, nebo bez. Chlapi eliťáci (Robert Krupička i Pavel Brýdl) spíš doporučovali bez, ale já jsem slabá žena a navíc lyžařka, takže mě víc lákalo jít s nimi. Navíc mě to s holemi prostě víc baví a ten pocit opory, jistoty a bezpečí… Ještě minutu před startem jsem váhala, zda je neodhodit, ale rozhodnutí jít s nimi nakonec považuji za jednoznačně dobré. Možná i proto, že jsem měla půjčené skvělé Swix Sonic hole s rychlonasazovacími poutky, lehoučké, takže na rovinatých pasážích nebyl problém odcvaknout a jít „hladce“.

START

Za impozantní hudby vybíháme vstříc dnešní výzvě, a i když to není extra "masovka", tak atmosféra kulis hor na mě doléhá už teď. Tempo není závratné, všichni vědí, že nás čeká kilometr a půl roviny po asfaltu a pak naběhneme na 10 km stoupání s převýšením 2 200 m, což budou minimálně 2 hodiny stoupání. První hodina se více méně vine serpentýnami v bukovém lese, kombinace schodů a prudkého kopce. Chlapi vepředu to prý běželi, já většinu kráčela lyžařskou chůzí. Cca na 6 km se trať trochu rozvlní, občas vyjde na horskou louku a místy se objeví i rovný traverz či seběh, hezký, technický. Start jsem měla celkem svižný, ale asi na 15 minutě mě předchází jiná žena, držím se na dohled. Má taky hole, ale jde neekonomicky, v předklonu, tuším, že vydržím dýl :) Uklidňuji se, že takhle „vystřílí“ sílu předčasně a dnes opravdu není kam spěchat. Na druhé oficiální občerstvovačce  (mimo nich jsou i u studánek kolem trati připraveny kelímky, a z potoků se dá pít i bez nich :) ) ji docházím a jak se dostáváme na traverzy nad srázy a do mírných seběhů, ztratí se z dohledu. To mě uklidnilo, druhá půle je skopce celá (to jsem ještě netušila, že jde jen závod do kopce, který startoval společně s námi, ale končil v sedle - nu což, aspoň mě to víc motivovalo)

Na 11 km se dostáváme pod závěrečný „hank“ – na cca 700m nastoupáme 400 výškových metrů. Nevěříte? Já taky nevěřila. Když mi Pavel říkal, že ta poslední část se jde 15 minut, kroutila jsem hlavou. Ha, kdyby 15! Strávila jsem tam asi 22 minut, nekonečných 22 minut. Travnatý svah, kde místy byla lana, abychom neskončili zase o pár set metrů níž. Opravdu bonbónek nakonec :)

Nahoře stojí a povzbuzuje Pavel Brýdl, který v sedle závod končil (nakonec doběhl 3.), házím mu nepoužitý gel a letím dolů. Stejně nebyl potřeba, jen se kinklal na ledvince, občerstvení je skvělé, na občerstvovačkách je kromě pití i dostatek jídla – ovoce, sušené ovoce, melouny,  gely, v seběhu se dokonce málem „otrávím“ omylem sebraným bujonem místo ionťáku. Škoda, že tohle do žaludku při závodě nedostanu (ovoce, nikoliv bujon), ale nechám si o tom odpoledne aspoň vyprávět od Honzy Dvořáčka.

Druhou část závodu si opravdu užívám. Seběh je hodně technický, volné kameny, nepřehledný terén, tráva a keře, kde nevíte, kam šlapete. Nevím proč, ale je to přesně to, co mi vyhovuje. Sundám hole, ale po 50 m je opět nasazuji a používám je jako jistící balanční body. Po chvíli se proženu kolem pár chlapů, těm tenhle terén evidentně tolik radosti nepřináší :) Chvilkami zkouším i kouknout okolo na nádherné kulisy – horské hřbety, občas kamenné domečky, vodopády. A dostávám se do euforie. Letím dolů, výskám radostí, dostavuje se pocit volnosti a absolutního bezmyšlenkového štěstí a já si uvědomuji, že teď, TEĎ je ta chvíle, proč to dělám, ne až po doběhu. To zažívám málokdy a uznávám… asi je to svým způsobem droga. Termín Sky race dostává nový rozměr a já letím do běžeckého nebe.

Na směrovníku vidím „Lavartezzo – 2hod 10“. Kouknu na hodinky – jestli to dám pod 30 minut, dalo by se uvažovat o rekordu, který zde už 7 let drží další Češka - Míša Mertlová. Hlava propočítává – vím, že mimo závod běhám 1/3 časy proti značkám. Ale tady je potřeba být rychlejší víc než o 3 času. Uvidíme. Už přeci jen trošku cítím únavu. Ale pořád násobně menší, než jsme čekala. Nohy i přes lehčí terén už nejsou tak přesné a 2x špatně šlápnu, ještě že mám „vyklechtané“ kotníky a jediný efekt je bolest na pár set metrů, ale nic víc. A už nabíhám mezi domky, klikatící se prudká kamenná cestička, dole vidím cíl. Kouknu na hodinky, nevím přesný čas startu, ale mohlo by to vyjít! Posledních pár schodů a cíl. Skvělá atmosféra a i když neumím italsky, nějak vytuším, že rekord padnul o 5 minut.

Scházím dolů k řece, pocit lehkosti mě na rozdíl od Sky race na Ještědu neopouští ani po proběhnutí cílem, nic mě nebolí. I zázemí předčilo očekávání - v cíli nás čekají nádherné hluboké tůně s břehy tvořenými dokonale vyhlazenými skalami, řeka se dál žene vodopády dolů do údolí. V té kráse se chladí závodníci i jejich doprovod. Tohle mi Pavel popisoval a rozhodně to je, kromě pocitu „mám to za sebou“, to, proč tento závod stojí za to. Na lavičce sedí Robert Krupička, který i s ukopnutým palcem zvítězil v mužích, pogratuluji mu, vyměníme si pár dojmů a jdu se, snad zaslouženě, naložit do průzračné, blankytně modré vody s pocitem, že jsem asi propadla nové vášní jménem Sky race…

Ľodrino – Lavartezzo: 21 km, 2190 m stoupání, 1860 seběh. 1. Muž – Robert krupička – 2:50:59/1:54:54 na vrcholu, 1. Žena – Zuzana Kocumová – 3:15:26/2:17:30 na vrcholu

odkaz výsledky: https://www.mysdam.net/store/data-entry_33124.do

Díky za zapůjčené hole Swix Sonic, boty Inov x-talon 212, firmě Moose – a Liborovi za doprovod a podporu