Zuzana Kocumová

Edinburghské ME ve Spartan race - trochu "uleželý" report

31. 08. 2016 16:26:10
Skotsko. Krásná země, milí, usměvaví a nesmírně ochotní lidé, země (skoro) věčného deště. A taky dějiště letošního mistrovství Evropy ve Spartan race. Závodu, o kterém, pravda, píšu trošku s křížkem po funuse...

Jenže vzpomínky a emoce jaksi nemizí (což je konec konců dobře), a k tomu se přidává potřeba sdílení. Tak snad mi nedáte košem :)

Do místa konání, farmy Ninemileburn, vzdálené asi 20 km od Edinburghu, přijíždíme naším zapůjčeným „kempovým vozem“ Fiat C 500 tři dny předem a na louce asi 200m od startu rozložíme stan. Už hledání dějiště byl trochu oříšek, závodní areál se rozkládá na rozlehlé farmě, kde jen pár opuštěných překážek mezi pasoucími se ovcemi připomíná, že se zde má za tři dny sejít evropská špička v překážkových závodech. S blížícím se startem překážek i lidí mírně přibývá, ale do atmosféry závodů u nás v ČR to má hódně daleko.

Den závodu

Předpověď počasí slibuje koncentrovaný skotský zážitek. Areál startu je stále zvláštně klidný, takže i po předzávodní nervozitě z loňského roku ani památky. Už od rána mírně mží a zlepšení se nečeká, spíš naopak. Místní atmosféru dokresluje skotský dudák, který nás svými tóny vyprovází na start a má plnit i jakousi roli startovní pistole - když zmlkne, máme vyběhnout. To by ale na startu nemohlo být mnoho desítek nadupaných holek (a žen), které na ticho rozhodně čekat nehodlají. Takže chudák dudák trochu nuceně zmlkne ve chvíli, kdy se dav závodnic prožene kolem něj.

Čeká nás 23 km po vrchovině, kopce nejsou extrémně prudké ani dlouhé, ale náročnost zvyšuje podklad. V podstatě celou trať běžíme po mechu, trávě, v rašelině, po naprosto nestabilním povrchu, totálně promočeném, ve svahu - často jednu nohu o 20 cm výš, než druhou. Připomíná mi to zelený sníh, protože nohy se do podkladu boří jako do sněhu, někdy se brodíme vysokou travou stejně jako v zimě závějemi. Zajímavý zážitek, ale mě to sedí – není nic horšího, než tvrdý, nudný terén pod nohami. V cíli jsem se ale třeba od Michala Rajniaka, úřadujícího mistra Evropy v OCR, dozvěděla, že rozhodně nevyhovoval každému.

Po převálcování "startovacího dudáka" se v kopci poměrně rychle oddělujeme od zbytku startovního pole společně se závodnicí z Velké Británie, Freyou Martin. Nikam se neženu, hlídám si své tempo, vidím, že v sebězích jsem rychlejší – zlaté seběhy, díky za ně! Pár překážek na rozehřátí a už asi na 2. až 3. km nás čeká voda na zchlazení, kde nás nechají podplavat hned 3 dřevěné zdi za asistence asi 10 záchranářů (dodávají kuráž...). Před skokem do vody jsme byly naposledy aspoň trochu suché. Zbylá část závodu měla tolik vodních překážek a mezi tím dešťové sprchy, že dlouhý rukáv a kalhoty byly pro mě na hraně komfortní teploty. Trochu jsem litovala, že jsem si nevzala teplejší Craft.

Následuje série nošení břemen s cca kilometrovými meziběhy – pytle s pískem, kláda, další klády, každá do jedné ruky jako nákupní taška. Freya se postupně ztratila v mlze a já upadám až do nezávodního klidu. Následuje tažení betonové tvárnice na řetězu, která se neustále zasekává o drny. Zde se za mnou najednou z mlhy nic vynoří Švédka Yoie Bohlin, které se řetěz přetrhnul, takže si závaží hodila na záda a okruh s ním oběhla. Asi to bylo rychlejší? A já si uvědomím, že jsem na závodu, dokonce ME a asi bych měla makat... Z kopce jako když do mě střelí, naberu slušný náskok, ale ten z velké části prohospodařím na bouldrové zdi, kde místo madel pro jsou lana. Nějak přehlédnu stupy... a než pochopím, co mi pořadatel říká ... (obojí svádím na odkysličený mozek) už je zase za mnou. Pak následuje „ručkovadlo“ - multi rig, kombinace kruhů, hrazd a krátkých lan. Kvůli děšti neskutečně klouže a tak si po pádu z předposlední hrazdy „za odměnu“ dám svých prvních (a naštěstí posledních ) 30 angličáků. Yoie Bohlin spadla také, ale hned na začátku – jak prozřetelné! Netrápila se tam tak dlouho, a tak z trestné zóny odbíhá dřív. Zavěsím se za ní a společně absolvujeme převracení klády (naše, „dámské“, šly, ale chlapské kmeny mi přišly opravdu přehnané. Zde měli být záchranáři! Na vytahování zavalených závodníků...:), dlouhé plazení pod dráty (měli je mimořádně ostré, což dost odneslo oblečení a jen trošku záda) a pak sbíháme ke kýblům. Yoie běží velmi hezky, což mě kapku znervózňuje.

Jenže přichází má „oblíbená“ disciplína. Bucket brigade – kýbl, který naplníte kamením a ponosíte ho po okolí. Před startem se pořadatelé nechali slyšet, že na to nezapomeneme. Ale netušila jsem, co připravili. Asi 700m dlouhý okruh přes popadaný les, který byl opravdu prubířským kamenem. Po loňské dvojnásobné zkušenosti, kdy mi pořadatelé nechali nést chlapskou váhu (na MS v USA a závodech v Koutech), se tentokrát řádně ujistím, co je ženská dávka a vyrážíme. Jestli je něco o morálce, tak tohle. Po 100m už nikdo neví, jak kýbl držet, řeže do prstů, rukou. Odložení je lákavé, ale znamená vždy nové zvednutí váhy ze země. Ale dát to v kuse skutečně nejde. Všichni si na odkládání vybíráme aspoň vyvýšená místa a celý okruh vypadá jako otrokářská kolonie. Blížím se k místu, kde se kamení nabíralo, a mlhou se nesou tóny skotských dud... Skoro až mrazí. Ale asi se projevil nedobrovolný trénink z loňského MS s chlapskou vahou a Yoie jsem brzy nechala za sebou. Zajímavé, co dělá psychika – najednou se mi zdá kýbl lehčí a jsem schopná jít delší kusy. Docházím k organizátorům, prohodím jejich směrem „I hate you!“, stěží koš vysypu přes dřevěnou zeď, odhodím kýbl a s následným pocitem odhmotněného těla „letím“ dál.

Po seběhu následuje hezká pasáž - přeplaveme na ostrov, kde nás čeká hod oštěpem, který se mi jednou ukázkově zapíchnul do slaměného panáka, přeplaveme zpět na břeh, kde zase po pár stech metrech následuje plavání a podplavání překážek. A pak dlouhé běžecké pasáže v „zeleném sněhu“, korytech řek, kapradí, prokládané dřevěnými stěnami, ostnáčem a dalšími překážkami.

Čím déle běžíme, tím víc kluků z elitní skupiny předbíhám a tím méně prošlapaná je cesta přede mnou. Vychutnávám si atmosféru kopců zahalených v mlze s občasnými opuštěnými postavami, deště, který nás skrápí, měkoučkého došlapu. Přesný opak Lake Tahoe (dějiště MS), kde pálilo slunce, byly úžasné daleké výhledy, kamenitý terén. Příroda i závody mají stovky podob a každá má něco do sebe. A tohle se vrývá (vsakuje) až pod kůži.

Dobíhám k dalšímu břemenu – kládě, kterou opět neseme „opičí drahou“ přes les s polomy. Když ji odkládám, žádná žena není v dohledu a to okruh trvá minimálně 5 minut. To vypadá dobře. Sbíhám do místa, kde den předtím na sprinterské trati byly kýbly – a dnes nejsou! To jako už bude cíl?? Takže ještě jeden multi rig, hodně dlouhé ručkování po klasických trubkách, opět neskutečně klouzavé. Tři tyče před cílem se udržím asi jen silou vůle a odporem k angličákům. Ale je to tam, poslední překážka, které jsem se trochu bála! Pak herculova kladka, kladina, šikmá stěna na most, na kterém opět stojí dudák – a hraje nám do rytmu. Poslední klasická bouldrová stěna a dvě vysoké dřevěné stěny. Na těch normálně ženy chodí přes červené stupy. Pořadatel ale nekompromisně ukazuje na holou stěnu vpravo a říká: „No, it ́s not for you!“. Neodporuji, jen v duchu poděkuji za svých 173 cm, díky kterým na horní okraj tak tak vyskočím (chudáci menší holky, třeba Lenka Vejdělková) A pak už jen přeskok závěrečného ohně (na kterém jsme si den předtím jako správní bezdomovci po závodě vařili jídlo :) ) a cíl! Tentokrát ani nejsem zničená, nechávala jsem si rezervu ještě na jedny kýbly. To loňský doběh s Terkou Janečkovou, se kterou jsme bojovaly do poslední překážky, to byla jiná, tam jsme asi obě nechala naprosté maximum. O Lake Tahoe ani nemluvě.

Závod to byl opět nezapomenutelný. Chvíle, kdy jste sami se sebou, hledáte své limity v mnoha oblastech, cítíte své okolí všemi smysly. Máte radost, když uvidíte známou osobu v klobouku a pláštěnce, která vám řekne pár povzbudivých slov. A pak zase, sám, pokračujete. Vstříc mlze a dalším kilometrům a překážkám. Ano, atmosféra byla výrazně komornější, než u nás na závodech. Ale skotské počasí a kopce tomuto mistrovství Evropy daly hodně silný náboj.

odkaz na výsledky zde: http://www.spartanrace.uk/en/race/detail/1439/results?fullResults=true

Autor: Zuzana Kocumová | karma: 18.00 | přečteno: 846 ×
Poslední články autora