Tak trochu krvavé kanadské zlato

Tento report píšu v letadle, hledám pozici, kdy mě tělo aspoň trochu nebolí a už teď se bojím vystupování. Snad to zvládnu sama a po svých. Kdo mi tak ublížil? Zvládla jsem to sama - a vlastně jsem na to skoro hrdá :)

A to přesto, že se nepovažuji za masochistku. Ale pěkně popořadě.

Ve středu padlo rozhodnutí, že odletím na poslední velký závod sezóny - Mistrovství světa v překážkovém závodu (MS OCR). Ve čtvrtek nastupuji do letadla, stejný den vysedám v Torontu a v noci dojíždím do Blue Mountains, kde se tento svátek "šikovných, silných a obratných běžců" koná. (Ach ta skromnost :) ) Po sobotní frustraci z čtvrtého místa v závodě jednotlivců, kde mi bronz utekl asi 50 m před cílem (závod popíšu samostatně, ale začínám od emocí, které ze sebe potřebuji vypsat) jsme se rozhodli, že když už jsme až v daleké Kanadě, letenky zaplaceny a před sebou celý den do odletu, je třeba se držet hesla Carpe Diem a prostě si to užít. Michal Rajniak se sice chvíli vymlouval na vyvrknutý kotník, Petr Vinický na obrovské puchýře na obou chodidlech, ale pověst týmového závodu z loňského roku byla tak skvělá, že všechny bolesti hravě přebila (aspoň u mě) a už odpoledne byl ve startovní listině zapsán smíšený tým „CzechoSlovakia“.

Tento závod je specifický – běží tříčlenné družstvo štafetovým stylem, kdy každá část závodu je zaměřena na jednu hlavní dovednost:

1. – rychlost (a jednoduché překážky)

2. – síla – nošení břemene

3. – agility, neboli dovednosti – úsek cca 1 km s těžkými překážkami

Rozhodování koho na jaký úsek postavit nebylo jednoduché. Petra puchýře vyřadily z běhu, já jsem se po sobotním výkonu dobrovolně vyřadila z těžkých překážek. A protože nám zřejmě nikomu nedošlo, že nošení břemen zde není váhově rozlišeno pro muže a ženy, a s ženskými váhami bývám docela svižná, byl mi přidělen silový úsek, na Michala zbyla rychlost. Částečně tedy i proto, že opravdu rychlý je :) Až ráno mi „doteklo“, že táhnout do sjezdovky stejnou váhu jako 80 kg chlap není ideální a že na síle zřejmě budu jediná „křehká“ žena…

Den závodu

Počasí se od krásné slunečné soboty zásadně změnilo. Sice nezvykle teplo, ale kompenzoval to silný déšť. Michal si obmotal asi 2 m tejpovačky kolem kotníků a chodidel, nasadil dvoje kompresky, aby zvětšil délku i objem svých chodidel a věřil, že nevypadne z Petrových půjčených velkých bot s hřeby. Nevypadnu a s půjčením udělal dobře, protože na bahenní a travnaté trati byly zásadní výhodou. Petr zalepil puchýře, ale stejně se při rozběhávání značně kolébal ze strany na stranu jako kachna - ještě štěstí, že nohy bude potřebovat jen na přesun mezi překážkami!

Start!

Michal mizí za průtrží mračen na okruh o délce cc 3-4 km a vrací se z něj na 3. pozici s nevelkou, cca 30 s ztrátou na první dvě štafety – Dánsko a Velkou Británii. Předává Petrovi na jeden velmi těžký, a dnes ještě deštěm výrazně ztížený „Platinum rig“ (= kombinace kruhů, krátkých a dlouhých lan, hrazd a „kladek“), který Dánové přelítli tak rychle, že jsem si jich ani nevšimla. Freya Martin, 5. žena ze sobotního závodu, která jde za štafetu VB, se na překážce trápí, Petr ji dal napoprvé a předává mi na 2. místě. Vybíhám cca 200m k pytlům, Michal už běží vedle mě a mohutně povzbuzuje. Házím pytel (24 kg) na ramena (spíš ho tam vší silou vyrvu) a vydávám se na 1,6 km dlouhou trasu - první půlka po sjezdovce nahoru, druhá dolů. Kráčím vzhůru, běh nemá význam, je to prudké, klouzavé a závaží mi taky poněkud kazí lehkost bytí… a periferním viděním registruji, že členky ženských štafet, které startovaly 15 minut před námi a tudíž se nyní v opačném směru vracející, občas kopec nescházejí, ale prolítnou kolem mě po zadku... po zadku? Zvláštní. Michal jde vede mě a říká něco ve smyslu „to bys taky mohla zkusit“, jenže mě bolí zadek i z bobování na sněhu, natož bez podložky po trávě? A co když tam bude kámen??

Kráčím dál a nedostatek kyslíku mi další úvahy odplaví neznámo kam. Krok za krokem, čekám, kdy mě začnou dohánět chlapi na tomto úseku, a vnímám věrného průvodce Michala, skvěle povzbuzujícího a ženoucího mě za první štafetou. Kupodivu na sílu taky postavili ženu, takže se za ní „ženu“ jako chrt za zajícem. No, trochu postřelený chrt, ze kterého se někdo rozhodnul udělat mezka - nosiče.  Na vršku stoupání jsem jí v patách. A hurá – dolů se nerozbíhá, ale jde! Teď ukázat, jak je velký rozdíl, získat psychickou výhodu. Rozeběhnu to, prosviším kolem ní, potřebuji nahnat co nejvíc do předávky na poslední úsek. Michal na mě po cca 100m volá – pozor, už se taky rozeběhla! Takže nepolevuji, ale spíš přidávám… jenže ouha. Díky efektu gravitace, znásobenému 24 kg pytlem na mých zádech, na mokré trávě začínám nabírat vyšší a vyšší rychlost, a cítím, že při pokusu o zastavení se mi boty utrhnou. Nevím, co s tím, letím dál, nohy začínají strašně křečovat - asi jako když jedete naplno sjezd se zatáčkami a chtěli byste dát v kuse 4 km sjezdovky. Bolest se zvyšuje a já už jen nezadržitelně hekám až křičím – a to mi jsou jindy zvukové projevy jiných závodníků když ne protivné, tak aspoň k smíchu. No, trochu se stydím před Michalem, kterého vnímám vedle sebe, ale co, zadržovat to by stálo moc síly. Pak se konečně podrážky utrhnou a já sklouznu po vysoké mokré trávě. Ale cekem pohoda, cca 3 m jízdy, zastavení, aspoň chvíli ležet! Stop! To můžu doma a v hrobě - stěží vyrvu pytel znovu na záda a vzhůru dolů. Přejít opatrně mokrý dřevěný přechod a už jsme na části včerejší trati, dokonale rozbahněné a uklouzané. Opět se rozbíhám – a opět mi ujedou nohy. Jenže ouha. Ono to nezastavuje! Ono se to naopak rozjíždí čím dál rychleji a po pár desítkách metů nabírám takovou rychlost, že už se fakt regulérně bojím. Takhle neklouže ani led! Zoufale se snažím držet pytel na zádech, protože mi bleskne hlavou pravidlo ze Spartan race, že ho nemůžeš táhnout po zemi. Jako bych měla možnost ovlivňovat, co dělám... Jo, sednout si tak na něj jako na saně, to by byla jízda! Jenže teď se koná jízda po mém nechráněném pozadí a zádech, cítím, že triko už je na ramenou a tedy po holé kůži – a řítím se na šutry. Zajímavé, jak hlava při závodech funguje jinak. Kameny vidím, cítím trochu nárazy, ale bolest ne. Ale chladně racionálně mě napadá mě, že to nebude dobrý. Snažím se brzdit vším, co mám, nakonec úspěšně – i díky tomu, že šurty už tak skluzné jako bahno nejsou. Zkusím hodit pytel na záda, ujede mi to znovu a zase jízda. A zastavení zase až o kameny. Do cíle je to pár metrů, popadnu pytel, na záda ho už nedám, "sprintuji" k cíli mého úseku a společně s pytlem na hromadu jiných pytlů odhodím i svoje tělo. Petr řve: „ Ještě mi dej čip!“ Zvedám se, předávám a i s Michalem pádíme vedle a povzbuzujeme. Já už vidím (a cítím), jak mi po obou rukách a jedné noze stéká krev, ale na řešení není čas. Petr je v čele, ale za ním se neskutečnou rychlostí žene poslední člen dánské štafety, na překážkách je neuvěřitelný. Petr dá „sky line“ i „urban rig“ (kde mu to jednou uklouzne těsně před koncem, přesně stejné místo, kde jsem včera přišla o bronz - jenže na rozdíl ode mě se na poslední chvíli zachytí)

A čeká nás ještě poslední, týmová část – společné překonání překážky, vysoké, šikmé, klouzavé zdi, která má nahoře krátká lana.  Zde si musí tým pomoci, aby to zvládli všichni. Petr dobíhá k našemu shromaždišti a s dánským týmem vybíháme téměř na stejno. Domluvili jsme se, že kluci vyběhnou nahoru, chytí se lan, podají mi ruce a já přes ně vylezu. Ale Petr se drží jen tak tak, takže „visím“ v podstatě jen „za Michala“… A koutkem oka vidím, jak Dánové staví zeď a lezou nahoru. Nechci jen viset, musím něco dělat. Zaháknu se nohou o Michalovu, snad to hřeby udrží, přítah, Petr už je nahoře, podá mi ruku, chytím hranu, skáčeme dolů a za Petrova ohromného vítězného řevu protínáme společně cílovou pásku jako první. Pak už jen skáčeme radostí, užíváme si ten pocit, když někde necháte vše, co ve vás bylo, a ono to stačí – stačí na první místo na mistrovství světa v týmech :)

Jsme mokří, bolaví, teče po mě krev a napadá mě, co jsem včera psala známému: „Bude to bolet, to vím, ale bolest trvá chvíli a odpočívat můžeme doma!“ Ještě k tomu přidávám – rány si můžeme lízat doma. Můžu říct, že už dlouho mě po závodě tak moc nebolelo tělo. Se stavem po sobotním individuálním závodu se to nedá srovnat – a to tohle bylo pouhých 1,8 km! Je vidět, že hodně limitů je jen v hlavě. A je fakt, že ten limit, který jsem při štafetách překonala, asi není zdravé a už vůbec ne rozumné překonávat často. Ale – musím uznat, že je hrozně zvláštní a krásný pocit, když to uděláte. Protože zase zjistíte, že vaše limity jsou jinde, než jste si mysleli. A to stojí i za tu „trochu“ bolesti :)

Moc všem děkuji za podporu, sdílenou radost a speciální poděkování patří firmám Inov8 a Craft za vybavení a pomoc v rozhodování, zda jet, nebo výsledky pouze sledovat na internetu. Tohle bylo lepší, i když padám únavou a každý pohyb bolí :)